Úvaha
ÚVAHA
Proč jsem neadoptovala dítě v Africe? A proč nezachraňuji deštné pralesy?
My lidé si toužíme pomáhat, je to naše přirozenost. V dnešní době je snadné pomáhat i na druhém konci světa.
Jenže...
Když jsem potkala člověka, který v Africe sázel stromy, byla jsem unesená tou vznešenou myšlenkou.
Jak nádherné.
Dokud mi nevyprávěl, že se rozvedl s manželkou, s rodiči se nestýká a děti vídá jen občas.
Zrovna byl na cestě do Nepálu jako dobrovolník pro místní sirotky.
Pak ho čekal ášram v Indii, aby našel vnitřní klid a pak možná domů, i když - jak řekl - ta vidina ho moc nelákala.
Zůstala jsem jako opařená a vzpomněla si na Amazonii a na Indiána v pouliční restauraci, který se mě ptal, co tam dělám.
Řekla jsem mu, že jedu do pralesa.
Udiveně vzhlédl od misky fazolí a zeptal se: "Vy u vás nemáte lesy?!" Tak to bolelo!
A pak jsem se vrátila domů. Vzala pytel na odpadky a šla uklidit dolů pod barák k silnici ty poházené petflašky.
Seděla jsem tam na hromadě odpadu a jen vnímala to, co mi starý Indián předal.
Jak jsem já mohla pomoci druhým, když jsem si nejdřív neuklidila doma?
Jaký smysl dávalo létat na druhý konec světa a
zachraňovat prales, když prales umírá kvůli tomu, že všechno,co dělám je
závislé na ropě, kterou odtamtud chtějí vytěžit, abych tam pak já mohla
nadšeně přiletět a držet transparent : Zachraňte prales !?!
Jak jsem mohla pomoci dítěti v Africe, když jsem neuměla naučit
svoje vlastní děti, aby si po sobě uklidily?!
Jaký smysl dávalo někam jezdit a ukazovat druhým řešení jejich
problémů, když to znamenalo obírat je o jejich
zodpovědnost za vlastní chyby? Obírat je o sílu najít vlastní
řešení? A tím prohlubovat jejich závislost na mně!?
Bylo to stejné jako s dětmi. Nemohla jsem je naučit chodit.
Musely x krát spadnout na zadek. Čím déle jsem je držela za ruku, tím
později začaly samy chodit. Mohla jsem tam jen být a povzbudit je, že to
zvládnou a naučí se to. Samy. Jako se Eliška naučila hrát sama na piáno
a Honzík postavil svůj první domek z cihel na hromadě hlíny.
Jeho chyby ho naučily, co udělat příště líp. Nemohla jsem
zachránit Afriku, ani prales, ale mohla jsem začít u sebe.
Chodit víc pěšky. Přestat si foukat zbytečně vlasy.
Přestat kupovat hloupé marketingové produkty zaručeně
vita a raw z druhého konce světa a místo toho jít k zelináři na náměstí.
Mohla jsem toho změnit tolik ! Každý den. 365 dní v roce...to není málo!
A když to udělá každý z nás? Nebude koho zachraňovat !!
Africké děti nebudou hladovět, protože jejich rodiče otročí ve zlatých dolech do
mého iPhone. Prales nebude umírat, protože nebude potřeba tolik ropy.
Mám pokračovat.
A já si nebudu kupovat své svědomí charitou a lítat na drahé semináře,
abych chlastala panáky z pupku Deepaka Chopry, ale budu dělat to, co dává smysl.
Zodpovědně se starat o mír u sebe doma.
Učit děti na řece Orlici, že když mám jen malou loď, nevezmu si nic navíc.
Nejlepší lekce skromnosti, kterou znám.
Když jsem já spokojená, je takový i můj svět. Potřebuji tak málo!
Svou rodinu a kus chleba, čistou vodu a jedno jablíčko.
Jako na vodě. To, co bylo nejcennější byl smích mých dětí, které
pozorovaly říčního raka a cestou sbíraly odpadky po lidech, kteří jezdí do
daleké Indie, okázale pomáhají světu, ale doma si neuklidí.
Ano, i my tu máme lesy! A jak o ně pečujeme, to vidíme každý den. Nijak.
Pohltila nás pýcha a ovládl parazit chamtivosti. Touha mít a dobýt!!!
Ty nejvyšší hory, ty nejhlubší oceány.
Ale uvnitř jsme neskutečně chudí. Pomozme nejdřív sobě. Uzdravme sebe a svou rodinu.
V ní to všechno začíná i končí. Pak naše děti nebudou muset hledat smysl života na
pláži v Goa, ale budou si vážit rozkvetlé louky za domem.
Hloupý Honza šel do světa, aby se pak vrátil domů. A já?
Sázím stromy v tichosti a pokoře. Uklízím "naši" studánku v údolí.
A vím, kde je moje místo. Doma. V lese.
=